Jak se zhýčkaná holka z města vydala za dobrodružstvím

10. 07. 2010 17:49:10
Už dva měsíce žiju v Awasse poklidným, skoro by se dalo říct až evropským, způsobem života... Voda teče, elektřina funguje, mám svou postel. Moje dobrodružnější já si ale řeklo dost a začalo volat po něčem „afričtějším“. Jako ideální se jevila reportáž 24 hodin s etiopským školákem. Samozřejmě nejlépe školáčkem z nějaké zapadlé vesnice, kde se mu o vymoženostech moderního života může jedině zdát.

Volba padá na vesnici Koke v oblasti Yirgacheffe, kde Člověk v tísni postavil v roce 2006 školu z prostředků sbírky Postavme školu v Africe. Pan ředitel mi ochotně vybírá jednu žákyni – devítiletou Tarikayehu, jejíž rodina patří k těm nejchudším. Zaraduji se, že konečně okusím pravou Afriku.

Když přijdeme k Tarikayehu domů, vysvětlí ředitel mé přání rodině a ta ochotně slíbí, že mě u sebe nechá. Prosím je, aby kvůli mně nedělali nic zvláštního a především, aby se chovali jako každý běžný den.

Jelikož nastává doba obědu a všem pomalu kručí v břiše, připravuje maminka s Tarikayehu oběd. Praženou kukuřici a tradiční etiopskou kávu, bunu. Silná káva je pro mě poněkud překvapivě namísto cukrem ochucena solí. Jak se později dozvídám, sůl používají nejchudší rodiny, protože cena cukru je několikanásobně vyšší než soli.

Snažím se nad kávou příliš neošklíbat, ale po pravdě mi to dělá vcelku problém. Ředitel s učiteli, kteří s námi ještě nějakou dobu zůstávají, protože mají zřejmě strach o slabou ferengi dívku, mi ukazují tradiční etiopskou bylinu sugete, která má pomáhat při střevních komplikacích. Podobně jako oni si bylinu hodím do kávy a pevně věřím v její zázračné účinky. Chuť kávy se tím bohužel nezlepší, spíše naopak.

Pražená kukuřice je sice výborná, ale že by zcela zahnala můj hlad, nemohu říct. Po obědě mě sourozenci Tarikayehu provázejí kolem domečku. Ukáží mi, kam chodí pro vodu, kde mají „záchod“ (přesněji díru, přes niž je položených pár prken), kam chodí na pole. Celou cestu se musím soustředit, abych na stezičkách plných bláta neuklouzla. Kromě toho se podezřívavě ohlížím po každém šustivém zvuku a hlavou se mi honí, co budu dělat, až zjistím, že hadi jsou tu běžným společníkem.

Naštěstí mi moje obavy rodina vyvrací a mně padá kámen ze srdce. Kvůli vyšší nadmořské výšce se tady nevyskytuje malárie, což vnímám jako další pozitivum.

Odpoledne se s Tarikayehu a její starším bratrem Wondim vydávám na trh. Město je vzdálené asi hodinu cesty, obzvlášť teď s začínajícím obdobím dešťů není cesta zrovna jednoduchá. Než se dostaneme na větší a rovnější cestu kličkujeme na stezičce hledajíc neustálou oporu ve stromech. Děti jdou velmi svižným tempem. Na to, jak málo jedí, mají neuvěřitelně moc energie.

Cesta domů je o poznání náročnější, protože je třeba opět nastoupat ztracenou výšku. Před námi je ale vidina večeře a to nás utěšuje. Celou cestu nás doprovází ještě místní učitelka, která při vyslechnutí mého přání a pohledu na mě usoudila, že bez ní nemám šanci v divočině přežít. V pravidelných pětiminutových intervalech se mě ptá, jestli nejsem unavená a nepotřebuji zpomalit. Trpělivě opakuji, že ne a až později ocením, že se díky ní dozvím mnohem víc o životě rodiny. Mluví totiž výborně anglicky a mé otázky rodině tlumočí.

Po našem příchodu se začíná s přípravou večeře. Mamince to samozřejmě nedá a vaří kvůli mně místní specialitu – placky kocho z falešného banánovníku ensetu s pálivou omáčkou. Vaří uvnitř malinkého domečku, který je rázem plný kouře. I světla je tu méně než venku. Měsíc jej poskytuje totiž výrazně víc než svíčky.

Sedím vevnitř u ohniště. Je mi zima (nadmořská výška dělá své...), slzí mi oči a chce se mi spát. Ano, a také mám hlad.

Celý den jsem poměrně málo pila kvůli omezeným možnostem záchoda, teď už ale místního WC využít musím. Záchod je pod domkem, blátivá cesta klouže moc pěkně. Ale zvládám to bez klopýtnutí a výhled na hvězdnou oblohu je krásnou odměnou... Tenhle záchod mi přijde výrazně komfortnější než na spoustě dalších etiopských míst.

Večer pro změnu popíjíme kávu. Znalá poměrů si nechávám tentokrát nalít výrazně méně a zdůvodňuji to tím, že bych jinak neusnula. Není to pravda, ale nemohu si pomoci. Večeře je oproti tomu opravdu výborná. Jak se ale dozvídám, zpravidla má rodina k jídlu jen kocho, placky z ensetu, bez jakékoliv omáčky, nebo praženou kukuřici.

Po jídle se pomalu chystáme ke spánku. S hygienou si tu místní nedělají příliš hlavu, jediné, co absolvují, je umytí nohou. Velká „koupel“ v potoce se koná zpravidla jednou týdně, jinak si všichni průběžně myjí ruce. Čištění zubů se samozřejmě nekoná.

Ke spánku uléháme na zemi na lůžko připravené z listů ensetu, které jsou přikryté rohoží. Na matraci v rodině spí jen rodiče s nejmenší, čtyřměsíční holčičkou.

Po náročném dni usínám jako, když mě vody hodí. Spí se mi krásně, nic mě neruší. Jen ráno mě zaskočí otázka, zda mě nebudily hyeny, kterých je prý kolem mnoho. Po pravdě, neslyšela jsem vůbec nic.

Po skromné snídani doprovázenou osolenou kávou a velkém loučení se vydáváme na půlhodinovou cestu do školy. Dětem začíná vyučování a já se vydávám na cestu zpět do Awassy. Těším se, až si vyčistím zuby a dám si sprchu. A řidiče poprosím, zda by mi mohl cestou zastavit někde na kávu. Sladkou. Nic naplat, jsem zhýčkaná holka z města a některé vymoženosti civilizace mi opravdu chybí.

Autor: Barbora Němcová | sobota 10.7.2010 17:49 | karma článku: 37.08 | přečteno: 8276x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 29.69 | Přečteno: 579 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.66 | Přečteno: 302 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 527 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2788
Pracovala jsem několik let v médiích, od dubna pracuji jako stážista Člověka v tísni v etiopské Awasse.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...