Volba padá na vesnici Koke v oblasti Yirgacheffe, kde Člověk v tísni postavil v roce 2006 školu z prostředků sbírky Postavme školu v Africe. Pan ředitel mi ochotně vybírá jednu žákyni – devítiletou Tarikayehu, jejíž rodina patří k těm nejchudším. Zaraduji se, že konečně okusím pravou Afriku.
Když přijdeme k Tarikayehu domů, vysvětlí ředitel mé přání rodině a ta ochotně slíbí, že mě u sebe nechá. Prosím je, aby kvůli mně nedělali nic zvláštního a především, aby se chovali jako každý běžný den.
Jelikož nastává doba obědu a všem pomalu kručí v břiše, připravuje maminka s Tarikayehu oběd. Praženou kukuřici a tradiční etiopskou kávu, bunu. Silná káva je pro mě poněkud překvapivě namísto cukrem ochucena solí. Jak se později dozvídám, sůl používají nejchudší rodiny, protože cena cukru je několikanásobně vyšší než soli.
Snažím se nad kávou příliš neošklíbat, ale po pravdě mi to dělá vcelku problém. Ředitel s učiteli, kteří s námi ještě nějakou dobu zůstávají, protože mají zřejmě strach o slabou ferengi dívku, mi ukazují tradiční etiopskou bylinu sugete, která má pomáhat při střevních komplikacích. Podobně jako oni si bylinu hodím do kávy a pevně věřím v její zázračné účinky. Chuť kávy se tím bohužel nezlepší, spíše naopak.
Pražená kukuřice je sice výborná, ale že by zcela zahnala můj hlad, nemohu říct. Po obědě mě sourozenci Tarikayehu provázejí kolem domečku. Ukáží mi, kam chodí pro vodu, kde mají „záchod“ (přesněji díru, přes niž je položených pár prken), kam chodí na pole. Celou cestu se musím soustředit, abych na stezičkách plných bláta neuklouzla. Kromě toho se podezřívavě ohlížím po každém šustivém zvuku a hlavou se mi honí, co budu dělat, až zjistím, že hadi jsou tu běžným společníkem.
Naštěstí mi moje obavy rodina vyvrací a mně padá kámen ze srdce. Kvůli vyšší nadmořské výšce se tady nevyskytuje malárie, což vnímám jako další pozitivum.
Odpoledne se s Tarikayehu a její starším bratrem Wondim vydávám na trh. Město je vzdálené asi hodinu cesty, obzvlášť teď s začínajícím obdobím dešťů není cesta zrovna jednoduchá. Než se dostaneme na větší a rovnější cestu kličkujeme na stezičce hledajíc neustálou oporu ve stromech. Děti jdou velmi svižným tempem. Na to, jak málo jedí, mají neuvěřitelně moc energie.
Cesta domů je o poznání náročnější, protože je třeba opět nastoupat ztracenou výšku. Před námi je ale vidina večeře a to nás utěšuje. Celou cestu nás doprovází ještě místní učitelka, která při vyslechnutí mého přání a pohledu na mě usoudila, že bez ní nemám šanci v divočině přežít. V pravidelných pětiminutových intervalech se mě ptá, jestli nejsem unavená a nepotřebuji zpomalit. Trpělivě opakuji, že ne a až později ocením, že se díky ní dozvím mnohem víc o životě rodiny. Mluví totiž výborně anglicky a mé otázky rodině tlumočí.
Po našem příchodu se začíná s přípravou večeře. Mamince to samozřejmě nedá a vaří kvůli mně místní specialitu – placky kocho z falešného banánovníku ensetu s pálivou omáčkou. Vaří uvnitř malinkého domečku, který je rázem plný kouře. I světla je tu méně než venku. Měsíc jej poskytuje totiž výrazně víc než svíčky.
Sedím vevnitř u ohniště. Je mi zima (nadmořská výška dělá své...), slzí mi oči a chce se mi spát. Ano, a také mám hlad.
Celý den jsem poměrně málo pila kvůli omezeným možnostem záchoda, teď už ale místního WC využít musím. Záchod je pod domkem, blátivá cesta klouže moc pěkně. Ale zvládám to bez klopýtnutí a výhled na hvězdnou oblohu je krásnou odměnou... Tenhle záchod mi přijde výrazně komfortnější než na spoustě dalších etiopských míst.
Večer pro změnu popíjíme kávu. Znalá poměrů si nechávám tentokrát nalít výrazně méně a zdůvodňuji to tím, že bych jinak neusnula. Není to pravda, ale nemohu si pomoci. Večeře je oproti tomu opravdu výborná. Jak se ale dozvídám, zpravidla má rodina k jídlu jen kocho, placky z ensetu, bez jakékoliv omáčky, nebo praženou kukuřici.
Po jídle se pomalu chystáme ke spánku. S hygienou si tu místní nedělají příliš hlavu, jediné, co absolvují, je umytí nohou. Velká „koupel“ v potoce se koná zpravidla jednou týdně, jinak si všichni průběžně myjí ruce. Čištění zubů se samozřejmě nekoná.
Ke spánku uléháme na zemi na lůžko připravené z listů ensetu, které jsou přikryté rohoží. Na matraci v rodině spí jen rodiče s nejmenší, čtyřměsíční holčičkou.
Po náročném dni usínám jako, když mě vody hodí. Spí se mi krásně, nic mě neruší. Jen ráno mě zaskočí otázka, zda mě nebudily hyeny, kterých je prý kolem mnoho. Po pravdě, neslyšela jsem vůbec nic.
Po skromné snídani doprovázenou osolenou kávou a velkém loučení se vydáváme na půlhodinovou cestu do školy. Dětem začíná vyučování a já se vydávám na cestu zpět do Awassy. Těším se, až si vyčistím zuby a dám si sprchu. A řidiče poprosím, zda by mi mohl cestou zastavit někde na kávu. Sladkou. Nic naplat, jsem zhýčkaná holka z města a některé vymoženosti civilizace mi opravdu chybí.